Historie zámku

Stručná historie jízdního kola

1817 duben

Charles Baron von Drais de Sauerbun /1785-1851/představuje v Paříži první stroj s lidským pohonem s řiditelným předním kolem.

1839

Kirkpatrick Macmillan-stroj poháněný pedály a táhly.

1864

Pierre Michaux vyrábí ve svých dílnách v Paříži první Boneshakery/Kostitřasy. Stroje s přibližně stejně velikými koly,které bylo poháněny pedály na předním kole.

Éra tohoto typu kol trvá přibližně pouze 8 let-do začátku 70.let 19.století. Boneshakery však vyráběly tisíce firem prakticky po celé Evropě a vzniklo veliké množství těchto strojů s velice zajímavými technickými i uměleckými detaily.

1868 31.květen

V Paříži se uskutečnil první cyklistický závod na světě. Jel se v parku St. Cloud na vzdálenost 200 metrů.

1869

Při výrobě Boneshakerů byly použity ocelové dráty i ráfky a poprvé je též jako obutí použita gumová obruč místo ocelové.

1869 7.listopad

Uskutečněn první cyklistický závod na delší vzdálenost. Jednalo se o závod mezi městy Paříž-Roun na 128km.

1869

Francouz Eugene Mayer vyrábí první Vysoké kolo. Kolo s pohonem pedály na osu předního kola,s velkým rozdílem průměrů velkého předního a zadního malého kola. Startuje tak éru výroby kol tohoto typu.

Hned v následujícím roce-1870 se ve Francii na dlouhá léta prakticky zastavuje vývoj jízdního kola v důsledků vypuknutí Prusko-Francouzských válek.

Vývoj a hlavní výroba kol se tak přesouvá do Anglie,zde hlavně do města Coventry a posléze do USA.

1878-1879

Počátek výroby strojů The Facile a Singer Xtra Ordinary. Vysoká kola s pákovými převody.

1878

Startuje též éra Tricyklů a Quadricyklů.

1879

H.J.Lawson sestrojil první Bicyclette-stroj poháněný řetězem na zadní kolo.

1880

Začátek výroby amerických strojů STAR se zadním kolem většího průměru,poháněného pákou a řemeny.

1884

Hillman,Herbert a Cooper uvádějí na trh stroj Kangaroo. Stále vysoké kolo,ale menší velikosti s řetězy zpřevodovaným pohonem.

1884

Start éry Bezpečníků-nízkých kol dnešního typu,poháněných řetězem na zadní kolo,s jedním stálým převodem a obutých plnou gumovou obručí.

Jedná se o zlatou éru výroby bicyklů,s mnoha nápady a inovacemi.

1888

Vyráběn americký stroj Eagle. S malým předním a zadním vysokým poháněným kolem.

1888

Skotský veterinář J.B.Dunlop vymýšlí a nechává si patentovat pneumatiku. Gumu plněnou vzduchem. Přechod na pneumatiku a vytlačení gumy tvrdé trval pouhopouhé 4 roky. V roce 1892 jsou prakticky všechna kola vyráběna pouze s gumou plněnou vzduchem-pneumatikou.

1890

První pokusy o více převodová jízdní kola.

1895

Experimenty s použitím nových materiálů pro výrobu rámů jízdních kol jako bylo dřevo,bambus,hliník.

1895

Počátek výroby Johnson převodovky v náboji kola.

Organizovaná cykloturistika

Tím přívlastkem „organizovaná“ je myšlena cykloturistika v rámci nějakého společenství, které účastníky výletů spojovalo. Ať již to byly kluby, tělovýchovné jednoty nebo jiné organizace. Následující řádky jsou stručným chronologickým nástinem této spolkové činnosti, která měla ve svém programu jako hlavní nebo alespoň významnou náplň cyklistickou turistiku, a to za uplynulých více než sto roků.

1880 – 1900

České kluby velocipedistů (ČKV)

O éře bratří Kohoutů, synů majitele smíchovské strojnické dílny Jana Kohouta, v níž se vedle hlavního výrobního programu zhotovovala od roku 1879 také vysoká kola podle anglického vzoru, toho již bylo napsáno tolik, že se téměř příčí se k tomu znovu vracet. Ale nelze jinak, protože výroba vysokých kol „kohoutovek“, nejprve pro sportumilovné syny majitele dílny či továrny a pro jejich přátelé, iniciovala vznik prvního našeho klubu velocipedistů ČKV Smíchov. Založen byl v roce 1880.

Po jeho vzoru vznikaly záhy další české kluby velocipedistů, což vedlo v roce 1884 k ustavení České ústřední jednoty velocipedistů (ČÚJV). Ta koncem osmdesátých let již sdružovala v českých zemích kolem pěti desítek cyklistických klubů. Převažující náplní jejich činnosti byla turistika na kole, protože věnovat se závodní cyklistice bylo mnohem náročnější. O té dráhové, závislé na existenci a udržování cyklistických drah, ani nemluvě, ale i organizace silničních závodů byla poměrně složitá.

V ČKV Smíchov, který byl jakýmsi hegemonem mezi ostatními kluby a do jisté míry i jejich vzorem, se již v prvním roce existence jeho členové zaměřili na výlety na kolech a brzy i na náročnější cykloturistiku. Nejprve to byly nenáročné vyjížďky, nejčastěji podél Vltavy přes Chuchli na Zbraslav, a zdatnější cyklisté smíchovského klubu se brzy vydávali i na mnohem delší trasy – do Drážďan, Lince, Salcburku, Vídně nebo Mnichova, což budilo velký ohlas v široké veřejnosti. A v roce 1885 to již byla docela náročná putování několika evropskými zeměmi, jako cesta Josefa Kohouta po Francii, Anglii a Švýcarech nebo Dr. Braunera Německem, Belgií a Holandskem.

Jedinečným dokumentem o tomto dvacetiletí je jubilejní spis, který na oslavu dvacetiletého trvání ČKV Smíchov sepsal v roce 1900 Fr. J. Košťál. Není pouhou klubovou kronikou, svým způsobem ji přesahuje a podává širší pohled na cyklistické dění v českých zemích. A je také dokumentem, jak významnou složkou klubové činnosti byly výlety jeho členů do přírody. Uvádí například přehled najetých kilometrů jednotlivými členy klubu v letech 1880 až 1899. Nejaktivnější byly kluby v roce 1896, kdy 82 členů ujelo celkem 88 839 km, což je při úrovni tehdejších kol atakujících svou hmotností hranici 20 kg a při bídném stavu vozovek úctyhodných více než 1000 km na každého. Počet kilometrů ujetých v kalendářním roce se sledoval téměř ve všech klubech. Ve výročních zprávách se potom například psalo: „…ujeto 26 000 km od 38 jezdců“ nebo „...cenu za největší počet ujetých kilometrů získal Jiří Schiller (5967 km)“. A v té z roku 1899 stojí: „Klub věnoval se tento rok jako léta předešlá klidným požitkům radostného cestování po kole po naší vlasti.“

1901 – 1918

Období všeobecné stagnace cyklistky

Koncem století slavná éra bratří Kohoutů doznívala a některé kluby českých velocipedistů zanikaly. Na úsvitu 20. Století se již mluvilo o krizi našeho cyklistického hnutí, která se týkala jak závodní cyklistiky, tak i výletových cyklistických aktivit. Ta krize byla bohužel dlouhodobější – trvala až do konce první světové války. Válečné roky 1914 až 1918 ji ještě prohloubily, a to jak naprostým nedostatkem kol a jejich součástí, tak i odlivem mladých mužů do rakousko-uherské armády.

Z pohledu organizované cykloturistiky nelze opomenout, že v roce 1908 založili představitelé českých dělnických tělovýchovných organizací Svaz dělnických cyklistů (SDC) se sídlem v Praze. Čímž definitivně zpřetrhali své vztahy k vídeňské federaci, do té doby sdružující dělnické tělovýchovné spolky v celém Rakousku-Uhersku. Členové nově založeného SDC se převážně věnovali rekreační cyklistice. Připojená reprodukce plakátu z roku 1911, na němž „Volné sdružení cyklistů morašických“ zve všechny P.T.cyklisty k okružnímu výletu, zakončenému posezením v hostinci U Petráků, však napovídá, že ani v tomto období se činnost cyklistických klubů, spolků či sdružení, a to i těch mimo velká města, příliš nelišila od těch z konce předcházejícího století.

1919 – 1938

Nepříliš výrazná meziválečná léta

Meziválečná léta nebyla pro naši cyklistiku o mnoho příznivější než prědcházející dvě neutěšená desetiletí. Zejména pro tu závodní, která trpěla velkým nedostatkem kvalitních závodních kol, pro cyklistickou turistiku byly podmínky přece jen lepší. Těžištěm práce v klubech sdružených v ČÚJV zůstávala nadále cykloturistika. Jen pro představu: v roce 1923 měla ČÚJV přibližně 4000 členů, z nichž pouze 300 vlastnilo závodnickou licenci, tady ani ne jedna desetina. Rozšířené byly klubové výlety, započítávané do výletové soutěže, a počet ujetých kilometrů, jak jednotlivců, tak i klubů, byl měřítkem cykloturistické aktivity. V zimních měsících se dění v klubech zaměřovalo na spolkový život – tělovýchovné akademie (s nezbytnou krasojízdou na kole), taneční

Zábavy, mikulášské besídky nebo vánoční nadílky. Založením Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ)

v roce 1920, k ní se hlásila řada dělnických cyklistických klubů, vzrostl význam této složky organizované cyklistiky. V předlistopadových časech byly tendence zveličovat jejich význam a opačným extrémem by bylo jejich přehlížení. V některých našich městech měly dělnické cyklistické kluby početnější členskou základnu než kluby ČÚJV.

1939 – 1957

Od protektorátu ke sjednocení tělovýchovy

Činnost České ústřední jednoty velocipedistů nebyla v protektorátních časech pozastavena (s výjimkou období po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byl zákaz veškeré veřejné činnosti), německá okupační správa ji tolerovala. Zní to až neuvěřitelně, ale v těchto nelehkých časech bylo v ČÚJV registrováno kolem deseti tisíc členů, víc než kdy předtím nebo potom organizovaná cyklistika měla. V době, kdy nové kolo bylo možné zakoupit pouze na zvláštní poukaz a kdy také pláště a duše kol byly přísně obhospodařovaným zbožím. Jaké vysvětlení se nabízí? Členství v ČÚJV přinášelo různé výhody – slevy na dráze, levnější ubytování, snazší zajištění nového kola. Nárůst členské základny ČÚJV ovlivnil také zákaz činnosti jiných tělovýchovných organizací, například Sokola, ale nejen jich. V první polovině čtyřicátých let, za války, byl u nás sport jedním z mála zdrojů zábavy. Kupodivu se lépe dařilo závodní cyklistice než cykloturistice (časté silniční kontroly cyklistů, nepříliš bezpečno bylo v lesích). V této nelehké době, v níž se příliš mnoho knih nevydávalo, potěšila příznivce cyklistiky publikace Rajmunda Šnajperka Kolo – auto pro každého, kterou vydalo v roce 1943 nakladatelství Melantrich.

Po roce 1945 se organizace československé cyklistiky měnila a postupně směřovala ke sjednocení tělesné výchovy a sportu. V roce 1947 vzniklo Československé ústředí cyklistů a sjednocovací snahy nabrali na obrátkách po komunistickém převratu v únoru 1948, který znamenal definitivní zánik ČÚJV. V roce 1952 byl vytvořen Státní výbor pro tělovýchovu a sport a sjednocení bylo dokončeno ustavujícím sjezdem Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) v březnu 1957. Pro cykloturistiku to byla změna zcela zásadní, protože byla oddělena od ostatních odvětví cyklistiky, vyňata ze Svazu cyklistiky a organizačně zařazena do Svazu turistiky, mezi ostatní odvětví turistiky (pěší, vodáckou, zimní a další).

Neklamným důkazem neutuchajícího zájmu o cykloturistiku v poválečných letech je příručka Republikou na kole Rajmunda Šnajperka, popisující 65 výletů na kolech různé délky, dvou – až desetidenních, s uvedením jejich kilometráže. Vyšla ve třech po sobě brzy následujících vydáních a to třetí, z roku 1956, mělo náklad 10 250 výtisků!

1958 – 1989

Tři desetiletí před listopadem 1989

Bez nadsázky lze tvrdit, že sedmdesátá a osmdesátá léta patřila k nejskvělejšímu období organizované cykloturistiky v celém 20. Století. Zásluhu na tom měla parta pro cykloturistiku zapálených nadšenců, nezištně pracujících v komisi cykloturistiky VST ČÚV ČSTV (tuto složitou zkratku je asi třeba rozšifrovat: Výbor svazu turistiky Českého ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy). Samozřejmě ne sama, ale v úzké návaznosti na krajské komise cykloturistiky a na aktivisty v samotných tělovýchovných jednotách. Zmíněná komise cykloturistiky měla působnost pouze v českých krajinách, na Slovensku byla samostatná obdobná komise.

Každoročně byl vydáván podrobný kalendář cykloturistických akcí, přístupný i širší veřejnosti, nečlenům tělovýchovných jednot. Pravidelné bylo celostátní Setkání cykloturistů ČSR v každém sudém kalendářním roce, pořádané některým z nejaktivnějších cykloturistických odborů. Asi vůbec nejoblíbenější byly dvoudenní víkendové akce České kolo, pořádané třikrát ročně v ustálených termínech a pokaždé na jiném místě. Velkému zájmu se těšilo také prázdninové putování Týden na kole, s doprovodným vozidlem. K tomu ještě desítky cykloturistických akcí lokálního významu, jedno – nebo dvoudenních, pořádaných samotnými cykloturistickými oddíly tělovýchovných jednot a zařazených rovněž v kalendáři akcií. Nemohla chybět ani Výletová soutěž cykloturistiky, rozdělující účastníky do několika skupin podle věku a pohlaví. Tato soutěž provází cykloturistiku od samých jejích počátků, více než sto roků. Vedle těchto vysloveně nenáročných rekreačních akcí se nabízelo vyžití i pro zdatnější cykloturisty – dálkové cyklistické jízdy (DCJ) jako Praha – Karlovy Vary – Praha, Olomouc – Praděd – Olomouc a další, cykloturistické rallye (CTR) nebo cyklistické orientační závody (COZ). A to jejich výčet není ještě úplný. V polovině osmdesátých let zahrnoval každoroční kalendář přibližně kolem 180 až 200 veřejně přístupných cykloturistických akcí převážně rekreačního charakteru. Z toho bylo odhadem 50 akcí výkonnostních – zhruba 25 až 30 dálkových jízd, 15 až 20 cyklorallye a 5 orientačních závodů na kole.

Po listopadu 1989, kdy individuální cykloturistické aktivity, včetně volných výjezdů do zahraničí, nebyly ničím omezované, již zájem o akce organizované cykloturistiky opadal.

Text

Ivo Hrubíšek